Jak se žije handicapovaným mezi námi

Každý člověk je jedinečnou osobností lišící se od druhých lidí v jednotlivých charakteristikách, stránkách, složkách i strukturách své osobnosti.

Ve své podstatě je každý jiný, ať již z hlediska biologického, psychického či sociálního. Rozdíly mezi lidmi jsou různě veliké;někdy jde jen o zcela nepatrné odlišnosti, které se projeví např. v náročných životních situacích. Všem nám je tato odvěká pravda dobře známá,počítáme s ní jako s daným faktem a ani příliš se nad ní nepozastavujeme. Jsme v tomto tolerantní ? Přiznáváme každému právo „být jiný“ ? Naše tolerance má jisté hranice – hranice, které jsou opět individualizované, tzn. specificky odlišné pro každého z nás a značně ovlivněné především tzv. společenskými normami nebo zvyklostmi sociální skupiny, v níž žijeme.

Za těmito hranicemi ona odlišnost přechází v podceňování, odmítání, negativní hodnocení, odsouzení atd. Jak často jsou předmětem nepříjemné pozornosti, někdy i hloupých vtipů např. lidé příliš velcí nebo naopak příliš malí, jak stačí nezvyklá barva vlasů k tomu, aby někteří přisuzovali takovému člověku negativní charakterové vlastnosti. V této myšlenkové souvislosti se zdá neuskutečnitelný požadavek, aby ona hranice zmizela úplně, abychom byli všichni navzájem schopní a ochotní přiznat druhému plné právo na to „být jiný“ . Mám na mysli osoby defektní, postižené děti, dospívající i dospělé občany z nichž zvláště mentálně postižení, slabomyslní se v mnoha ohledech tolik odlišují od uznávaných norem, jsou ještě jedinečnějšími osobnostmi, avšak se stejnými právy na tyto odlišnosti vyplývající z jejich lidství.

Nyní bych chtěla citovat Heinricha Behra, který napsal rodičům postižených dětí dopis následujícího znění: „….Jiné je tvé dítě. Jiné ve svém duševním bohatství, jiné v rozvoji svých schopností, jiné ve vztazích ke světu, jiné ve svém jednání i počínání, jiné v běžných reakcích. Je jiné, ale ne horší.“

Při praxi v liberecké nemocnici jsem se nesetkala s žádným postiženým, ale rok jsem pracovala s charitou, kde jsem se setkala se spoustou postižených dětí. Tato organizace poskytovala matkám postižených dětí bezplatné hlídání prostřednictvím chlapců a dívek ze středních a vysokých škol. Nikdy nezapomenu na moji první návštěvu u velmi těžce postižené holčičky. Mísily se ve mě pocity nadšení, strachu, lítosti, beznaděje, ale i velké množství energie. Po první návštěvě jsem si nebyla jista, zda jsem pro tuto práci ta pravá, ale když jsem při další návštěvě viděla v očích mé svěřenkyně štěstí a spokojenost, nabyla jsem dojmu, že nic lepšího snad neexistuje. Nádherné bylo pozorovat bezprostřední projevy radosti a nadšení u dítěte, které je tak těžce mentálně i fyzicky postižené, že nebude nikdy ve svém životě schopné přežít bez absolutní pomoci rodičů a lékařů. Jedna věc mě příjemně potěšila, ale další velice zarazila. Při procházkách s touto holčičkou jsem potkávala spoustu lidí. Někteří nás potěšili úsměvem, jiní milým a vlídným slovem, ale někteří prohlašovali slova, která mě mrazila a vháněla slzy do očí. Odsuzovaly nejen mě, že se odvažuji chodit s tímto dítětem ven, ale i ono dítě, které ani trošku nechápalo krutost a zákeřnost v jejich slovech. Jak jsem jí v tu chvíli záviděla si nikdo neumí představit.

Lidská omezenost, nevědomost a krutost nezná mezí. Jak smutné je pozorovat chování některých rodičů, kteří své nezbedné ratolesti straší tím, že pokud budou stále zlobit, budou taky tak ošklivý a nemocní. Nikdo, kdo nemá takové dítě doma nebo s ním netráví většinu času ať už pracovního nebo osobního, nemůže nikdy pochopit smysl, užitečnost, ale i příjemně odměněnou náročnost starání se o tyto naše spoluobčany.

Ať už jde o děti, dospívající nebo dospělé postižené, není příjemnějšího a dojemnějšího poděkování za náročnou péči a vynaloženou energii při práci s těmito lidmi, jako je úsměv, pohlazení a někdy i polibek. Každému bych přála zažít ten nádherný pocit, když postižený člověk projeví radost a náklonnost. Je to tak nádherný, nepopsatelný pocit, který ve Vás vyvolá touhu zažít ho znovu. Pokud chcete zažít také takový pocit, tak až příště potkáte postiženého usmějte se. Tohoto člověka úsměv potěší , ve Vás to vyvolá příjemný, hřejivý pocit a neviditelná ruka Vás pohladí na duši.

Ten pocit stojí za to, nemyslíte?

Přidat komentář